Tenhle článek jsem chtěla sepsat už trochu déle... Jedná se o mých pár snů a o to, že se mi třeba dvakrát po sobě zdálo, že jsem chodila s Mr. Fitzem .D ... Pretty little liars je prostě vysoce přínosný seriál.

Dobrá, vím, že každou sekundu si ty sny pamatuju méně. Proto to dělám aspoň teď. Jednu noc, z pátka na sobotu, se mi zdálo snů spoustu, díky tomu, že jsem nemohla spát a vždycky jsem na krátkou dobu usla a hned se probudila. Sny byly tedy více než živé... První sen se týkal Fitze... Nepamatuji si na to tak přesně, jako po probuzení, ale vím, že to bylo skvělé. Přesně to, co se v pll odehrává. Pamatuju si útržek, bylo to místo napůl z Br-kého rybníku pod hradem a napůl přehrady v Brně. Bylo jaro nebo léto, já šla po kraji tohoto rybníku či nádrže, se svými spolužačkami nebo něco takového, a pak jsem uviděla na druhé straně, jak loví ryby nebo leží on. Udělali jsme na sebe tajné gesto, nějaký pozdrav... Hehe

Pak jsem znovu usla a zdálo se mi o Tobym Cavanoughovi :D. To byl sen už více psychologický, neboť jeho tvář mi nejspíš je nějakou tváří chlapce z psycholéčebny nebo něco takového... V tom snu to bylo úplně divné, neboť on byl v pořádku, ale byl bezmocný ve své roli, něco jako v seriálu, ale tady to bylo ještě zvrácenější, a náš cit intenzivnější, pamatuju si jen "fotky", a to v místnostech osvětlené psycho světlem... Zkrátka skvělý. Už nevím, o čem byl můj třetí sen.

Den předtím se mi zdál sen, avšak jiný. Došlo tam ke kompletní fašizaci i čech. Panovala tu tíseň, bylo to prostě jako ve válce nebo před válkou, byl tu cítit nerozum vítězící nad životem, nad rozumem. Lidi po městě chodili jako v koncentráku, zbití, s modřínami, modrý a žlutý fleky na obličeji, nešťastní, nemluvící, tiší, jako němé ryby, zírající na ten svět skleněnýma očima. Všichni chodili tou cestou k br-kému hřbitovu, ten význam si uvědomuji až teď... Pak někde v místech, kde je zadní cesta kolem Priclovy chaty, byly nějaké jezdící schody. Nad nimi stál nějaký esesák a každého, jednoho po druhém, měl právo švihnout hranou lopaty přes obličej, nízko pod očima přes nos. Lidi vystupovali nahoru, odložili si batohy, jeden po druhém, postavili se před něj slušně, on je flákl, člověk zkroucený bolestí si vzal věci a odešel, mezitím flákl druhého a tak dále... Ale já se tak bála té bolesti, navíc jsem se cítila tak poníženě už dopředu, že jsem prostě kolem toho zábradlí proklouzla a utíkala co nejrychleji uměla. Nevím, jestli mě někdo pronásledoval, ale myslím, že tam zůstal, aby mohl bouchat další lidi. Celá schvácená jsem doběhla domů a uvědomila si, že to, co jsemsi teď provedla, je stokrát horší, než kdybych si taky nechala švihnout lopatou. Teď mám prostě problém... Ty lidi měli pravdu, lepší se nechat švihnout a být v pohodě, než vědět, že teď mám nevyřízené účty... Doběhla jsem do patra do mýho pokoje, za skříní byly tajný vchody do sklepů. Spíš jen do takový jedný místnosti, betonový, kde byl prach, nízký strop. Řekla jsem si, že půjdu do toho v předsíni (kde jsou červený kachličky, tady vedle ložnice), kde byl tajný vchod do sklepa taky. Ale v tom sklepě byl ještě jeden tajný vchod do druhé místnosti, tak jsem šla do tý. Byla tam židle a tak... Zažila jsem utrpení, které opravdu lidi zažívali... Je to prostě, jako kdybyste prožili dvě reality, jako kdybyste to opravu zažili, ten pocit, ta vzpomínka, to tu zůstane. Jen vědomí, že je to sen, z toho setřese to zoufalství.

Když jsem se probudila, ještě pár minut jsem ležela úplně zparalyzovaná a srdce mi bilo, až to bylo nezdravé. Tvrdé, velké údery, Polévalo mne horko a úzkost. Vzpomínka tu byla ještě nesetřená časem, ten děj jsem právě prožila. V krku jsem měla absolutní sucho.

Nechci se ani podívat, jakýma volovinama je tenhle blog živen. JSEM NAPLNĚNÁ ČERNOU ŽLUČÍ AŽ PO OKRAJ, to víte, shit happens. Cítit trochu vánku štěstí několik sekund denně, to je... už trochu ubožejší, že?

Ale i pro těch pár sekund je pěkný being alive, což je věc, kterou jsem si uvědomila díky dnešním dvoum dílům pll. Seriály přínosný jsou. Seděla jsem mezi V. a Eliškou a bylo to fajn. Domluvila jsem si s ní na velkou přestávku zítra a taky, že pak půjdeme k ní vymýšlet komiks do soutěže. Jde vlastně o literárně-výtvarnou soutěž, kterou musíme vyhrát. Jen škoda, že time-is-out nastává už v sobotu. Takže to celé bude trochu unáhlené. Ale i za těch pár sekund štěstí to přece stojí.

Budu tě informovat, jak to s tím vypadá, sir. A teďka vypadám určitě jako strašně sentimentální holka, co si píše svůj deníček s potiskem srdíček... ble

Mám trochu chuť si sem zapsat plány. Jen tak, do budoucna, na dobu neurčitou, cokoli. Budu si na ně vzpomínat a hledat je v mysli a zapisovat a vůbec si myslím, že plány jsou strašně fajn. Sentimentalito, zdrž se, jak dlouho chceš, neboť už nemám síly bránit se ani tobě

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬~ஜ۩۞۩ஜ~▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬­­­­­­­

koupit ZENIT E/11

jet na Šumavu/do Vídně/na Pálavu

nechat vyvolat fotky

vyrobit album the best of 2011

nechat E. přečíst moje dokumenty a povídat si o tom s ní

dokreslit zámek do soutěže

kreslit do soutěže a psát do soutěže, všechny ty, co jsem si vybrala

půjčit si znova Shakespeara, abych si mohla zapsat do čtenářáku zápisy

zapsat si je

nalepit na zeď pterosaury

fotit s E. do Dunaje

fotit Elle časopisy a prohlížet si je

zaplatit klipsny

nosit je.D

stáhnout písničky z pll soundtracku

Self violence po měsíci. Nechtěla jsem, aby tomu tak bylo. Nevím, co mě nutí se zpovědím vyhýbat - možná, že se mi něco trochu přetočilo v hlavě, trochu jako když nakloníte kaleidoskop do strany. Nějak mám potřebu všechno spíš udusat, než nechat vyplout ven, ale závěrečně se to liší. Můžeme začít tím, že jako malá jsem jeden kaleidoskop měla a ten mě asi ovlivnil na celý život.

Poslední dobou se celkem snažím starat o svou duševní pohodu. Tu sice nikdy nenajdu /což není hloupý a blbý kec patnáctiletého dítěte/, ale když se snažím mít ráda všechno kolem sebe, dělat si radost z maličkostí, těšit se (v rámci svých schopností..) a chovat se prostě jak šťastný člověk, kterému nic nechybí, dává mi to pocit takový, o jaký se snažím. Je mi tedy lépe, i když v jádru jádra tu cosi skomírá a hořkne.

Našla jsem si tedy spoustu věcí, čím zaháním tuhle skutečnost. Chodím ven, kde je krásně, líbí se mi tohle nerozkvetlé, smradlavé a vlhké jaro. Dělám 365 projekt a jeho fotky upravuju do hezkých barev. Mám tak aspoň vzpomínkový pocit, že ten den nebyl zas tak špatný. Trochu kreslím a maluju. Při každé návštěvě Levných knih si něco koupím. Čtu Shakespeara a Feuchtwangera. Píšu, jen trochu. Promýšlím si, co psát. Udělám si "to do list" na léto. Plánuju, co v létě dělat, vidím fotky červených malin ve dlani, Florencie, fialový louky. Objednávám věci z aukra. Najednou je tu alespoň jistý procentuální pocit, že je tohle všechno skutečnost a jde to od srdce.

Potřebovala bych nutně opět zavést rozhovory k mému psaní s E-škou. Největší rozkvět mého potěšení byl tehdy v Karlových Varech, kdy vlastně celé dny se nemluvilo o ničem jiném. Nedokážu popsat, jakou sílu mi to dodalo, jak moc mi byly dodány křídla. Její upřímný zápal. Zapálila se pro to ještě více, než já, a já od ní chytla. Plály jsme trojnásobně. "Tak o čem si budem povídat?" ptám se. Chvíli čekám na odpověď. "O čem chceš." "O čem chceš ty," oplácím. "O Ernstovi," vydechne.

Byl to čas, kdy jsme seděly na pohovce, poslouchaly Lux Aeterna každá na jedno sluchátko a představovaly si scénu v oranžově osvětlené Berlínské ulici v dešti. Ernst jí utíkal a křičel, křičel a kolena se mu podlamovala. Pomohla mi, posunula mne dopředu kosmickou silou. Také mi vymyslela několik dokonalých scén - například tuhle. Hltala každé mé slovo, bylo vidět, že nad tím neustále přemýšlí. Tak jsem nezadržitelně mluvila a milovala, když mi skočila do řeči. Řekla jsem jí všechno, všechny scény, co jsem měla v hlavě nádechem. Ona mi je promyslela a přimyslela věci, na které bych nikdy nepřišla.

Nebudu zde vykládat, jak jsem nesmírně vděčna za tuhle skutečnost, jistě jsem toho napsala již dost. Potřebovala bych to ale znovu, znovu dobít energii, znovu se podělit se svými myšlenkami a sledovat, jak někoho ohromují, získávat reakce, které mne nazývají géniem, borkou a tak dále, cítit její živočišnou lásku k tomu a hlavně, schválit a domyslet náady, které se od téhle doby nahromadily.

Ovšem o tohle se nyní nemohu prosit a zcela to chápu, sama bych v její kůži toho nebyla schopna. Zabývá se nyní příběhem svým - nebudu ho zde jmenovat, google je mocný - ale má být snad přes dvacet stran, více ne. Jde o příběh velice vytříbený a nápaditý, nikdy jsem netušila, že je něčeho takového schopna. Nalézám v ní nyní téměř stejnou notu, jako v sobě, možná jsem ji hodně ovlivnila. O tom vlastně není pochyb, neboť naše příběhy, ať je to jakkoli zdánlivé, jsou v mnohém příbuzné. Uvědomuji si nyní, že jsem ji ještě nepochválila dostatečně, jak mi si snad zasloužila, a hodlám to napravit. Jenže pro tyto věci je nutno klid, celý den, ne velkou přestávku. Až k ní příště pojedeme, zařídím to. Chci jí oplatit to, co ona pro mne nevědomky udělala. Jí to posune dopředu a až příběh dokončí, za nějakou dobu bude schopna plně naslouchat mě. Potřebuje akorát čas, nyní je příliš zaslepena autorskou láskou k dílu svému.

Chystám se také si nejspíš koupit Zenit. Na aukru jsou výhodně... Že by k svátku? Uvidíme, uvidíme. Ale byla bych vskutku šťastna, kdyby se mi podařilo ho získat.

Neshledávám na svém životě nic jiného. Jen snad skutečnost, že se učím být více a více sama, aniž by mne to lámalo - ono to ani jinak nejde. Být sám, tak sám, to je zakletí. Nebyla jsem tak sama, ani když jsem sama doopravdy byla. Závidím všem ostatním jejich zdravou chuť a elán. Kde ho berou? Pramení z nich a navracející se v ohromném koloběhu pulsuje. Je to život, nebo aspoň jeho pocit. Já už jsem jen odraz, němý oči zaslzený těžkým vzduchem zírající skrz sklo. Ryba.

Nemám o čem psát. Je to na hovno. Zkazila jsem už předem všechno. Taky utíkám před lidmi, všimla jsem si toho nedávno. Dělám to nevědomky. Když slyším hlasy na konci chodby, utíkám zadním východem. Schovám se na toalety a pak zase vyjdu. Je mi do breku.

Jsem asi nemocná, tak nějak psychicky. Ne moc, jen trochu. Není to moc vidět a ostatní to nevidí. Ale já to cítím, je to jako tichá rakovina. Sídlí tam někde ve sféře vlastního sebevědomí a společenské schopnosti. Už jsem na odpadnutí, s nikym nebavim a mrzí mě to. Ryba.

Všechno to, co jsem napsala v článcích minulých, je hovno. Nikdo by to neměl číst a ani já jsem nic nemyslela tak doopravdy. Nejradši bych to poškrtala a smazala, ale ono už ani není, z jakého důvodu to dělat.

////////

Už jsem delší dobu nepsala. Ne snad tak proto, že bych neměla čas, i když je vskutku pravda, že 5 dní z týdne opravdu ne, ale když už jsem něco psala, bylo to cokoli s Ernstem. Momentálně v příběhu nevidím žádnou budoucnost, a to mě zneklidňuje, tolik si přeju, aby to bylo kompletní a promyšlené, ale je to teď jako zátřepy nesouvislé na sobě, jakoby tomu unikalo vzájemné pouto tvořící celek... Každopádně by to tak koneckonců také mohlo být - na sobě navázané fáze nebo něco tak.

Mluvím o tom příliš suše. Je to jedna z věcí, která mě nyní drží při vědomí, jestli to jde chápat - vysvětlím to ještě lépe, jak nejlépe mi budou psací schopnosti a smysly sloužit: je to jedna z věcí, nad kterou můžu přemýšlet, nad kterou přemýšlím, vkrádá se mi to do mysli o přestávkách a dokonce i o hodinách. Mnohdy se takto přistihnu, jak uvažuji a spojuji do sebe situace, vstřebávám poznámky spolužáků a zařazuji je do skvělých situací u svého psaní... A pak si sednu a snažím se to všechno co nejlépe napsat, pak to čtu a je to skvělé.

Je spusta věcí, o kterých psát, ale koneckonců, proč? Nemyslím, že bych je dokázala nakupit a spojit tak, aby to bylo čtitelné. Což asi není nic, co píšu...

Ale chtěla jsem říci jediné - že je tu jen jediný člověk, který mé psaní čte. Vždy mi to dodá jakousi chybějící jistotu, že je to skvělé, a když to klesne, umírám. Pak jí povyprávím o tom, co jsem sepsala, a ona tak ostražitě poslouchá a skáče do toho a směje se a ptá se a jsem tak ráda, že mě podporuje a že ji to bere tak, jako mě. Je to vynikající pocit - a nejen to, něco daleko důležitějšího. Nebýt jí, už bych s tím flákla.

--

Pěkné ráno ve spolek, ukrutný blogu, jsi tak ohyzdný, možná bych měla zase dát ty kytky a nastolit temnou krutovládu, co ty na to?

Jsem už třetí den doma a je to uklidňující. Nevadí mi má absence, vůbec. Prospívá mi. Přišla jsem na to, že je nádherné mít potěšení z maličkostí - ony pak ty maličkosti stejně vždycky vyjdou napovrch jako velké věci. Ale tak, dejme tomu, že hezká snídaně u Wilda s Musli, mandarinkami do kytičky a papírovými jeřábky není zrovna ohromná - avšak pro ducha ano.

Úterý ráno jsem věnovala kočce, snídani, prvnímu sněhu a stahováním predefenditů do photoshopu. Odpoledne pak úpravě fotek a večer blogaření, ale na tak chabému, jak se hned vybaví - oslava klidu a harmonie v pokoji je ten nejúžasnější způsob. Tak jsem si poklidila stůl, dala tam trochu těch jeřábků, uvařila si pomerančový čaj do nejhezčího hrníčku, co máme, vzala si tyčinku, zapálila lucernu, zapálila tu heřmánkovou svíčku, co už mám od před-před-předminulých vánoc a sedla si s tím vším ke stolu, kde jsem si před sebe postavila také notebook. Čistá nádhera.

Včerejší ráno jsem věnovala stahováním různých videoúpravným programům a cítila se skvěle. Stáhla jsem si po dlouhé době bádání nakonec Windows Live Movie Maker, ale čekala jsem si od toho minimum. Naopak... Když jsem to pak zapla, byla jsem unešena. Všechno fungovalo, jak má, byl to doplněk windowsu, takže to mělo i strašně príma vzhled, a navíc, ta rychlost a jednoduchost ovládání! Jsem nadšená! Vyrobila jsem tedy konečně - KONEČNĚ - to video, na které jsem se chystala tak dlouho - zrychlení malování třetího zátiší... Myslím, že se mi celkem povedlo - a tak mám z toho i dobrý pocit.

Večer jsem střídavě četla a tak... A večer u báby se začala koukat na Easy A. Netušila jsem, že to bude tak skvělé!... SKVĚLÉÉÉ! Musim nad tím furt "přemýšlet", tvář Stone mám pořád před očima, byl to jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděla. (!!!) Asi z ní udělám Sylviu... Ale ještě najít Ernsta. Jenže ten nikde není .

Nyní se zabývám skládáním rubikovy kostky - už jsem z toho na nervy, vždycky to nějak popletu a musím začíst odznova .D

Toť krátký výpis k mému dni... Ach, ráda bych udělala video další!

--

What's my name

What's my name

What's my name

Lítám v podvědomí, padám do mansona, slzy už netečou, necítím žádné kyseliny, cítím jen jejich přítomnost, už úplně chápu l., který to chtěl skončit, už chápu a, která to skončila...

Cosi tu rachotí, nebo spíš mám ten dojem, něco jako výbuchy těch německejch sraček, akorát ne pár metrů ode mne, ale uvnitř - dneska se mi udělalo úžasně tmavo ve fyzice, proč mám takový pocit, že jsme si tak podobní, zajisté polykáme stejnou žluč

žluč, to je ono

jak může být člověk tak nešťasten

(je to jak to záměrné sebetrýznění, je to -, je to jak drsnost prováděná sama na sobě - takový stálý, kyselý smutek rozmetáván čímsi hořkým a urážlivě neohleduplným)

Dozvěděla jsem se, že tento blog má více návštěvníků, než mne samotnou. Děsí mě to. Návštěvníku, uteč! Copak nechápeš, že tohle je cosi jako viteál voldemorta? Má nejslabší část, část nejublíženější, nejneutišenější a nejschovávanější? ...

Tíží mě skutky, za které sama pykám, tížím sama sebe, proč všechno musím tak zkazit, zničim všechno už na začátku, všechno, co mohlo být hezký a osvobuzující. Je mi ze sebe fakt blbě.

Tak se snažím být aspoň na lidi milá. Jenže, k čemu mi to nakonec je? K ničemu. Popřála jsem jedné dívce, ať se jí povede test, a cítila se jako znovuzrozená. Usmívala jsem se proti své vůli, šla po chodbě ke skříňkám a už poněkolikáté zahlédla M... Když jsem chtěla jít zpátky, šla jsem těsně za ním. Byl tak blízko, mohla jsem udělat cokoli, mohla ho oslovit, cokoli, cokoli, cokoli. Raději jsem zabočila. Nemohl si mě všimnout.

Nechápu, proč píšu o tak trapných věcech. Navíc tak trapně...

Zanechme toho, stejně se při každé myšlence tímto směrem navíc nesnáším více a více... Pamatujíc na věty zde již napsané o chlapci z pět a osm... A ani nevím, zda jsem tu psala o v-ovi. Pokazila jsem si zase všechno i u nich. Všechno, to si zase zaslouží další citový výprask. Když už něco kurvit, tak pořádně - proč ne. Mohla jsem říci cokoli, chovat se jako human being - třeba zavolat, že je kung-fu bojovník, jakoukoli sračku, všechno by bylo lepší, než mlčet.

Tolik bych si přála.

Ale proč to sem zase píšu? Nesnášim to psaní o tom. Smažte to! ... Je mi špatně.

Ernst, cmon, cmon, cmon!

Zase spadám do e moll.. Slyšela jsem o lucidních snech... Chtěla bych to zkusit. A pak sladce žít ve snu. Inception.

Osud již zajisté ví, jak mi připravit ta nejhorší pokušení. Dnes v zsv mluvila P-oucká o tom, že paměť mají i buňky v těle, nejen mozek. A pak to zásadní - i voda. Představte si to překvapení - tím, že na vodu smýšlíte pozitivně, měníte její vnitřní strukturu. A představte si, že stejnou paměť mají i hmoty okolo mne - a nejen, že mají paměť, mají i strategické myšlení plus pomstychtivost. Teda když vezmeme v úvahu, že se nemají zač mstít...

Ok. Den začal slibně. Zapomněla jsem si gumičku do těláku. To by ještě šlo přežít. To, že v badmintonu na mě zbyla opět Lenka, už však ne. Měla jsem chuť jí vyrvat tu pálku z ruky a omlátit jí to o hlavu a zapíchnout do toho jejího nemotornýho zadku. Popisování příčin by bylo zaprvé příliš vysilující - jelikož by tato činnost byla poněchána bez výsledku. To, že bych tu řešila její trapnou náplň mozku - "jsem temná, dusim se *** (zanecháno kvůli originalitě výroku + google je čmuchavý), nesnášim tě, miluju tvou nejlepší kamarádku, jsem na holky, žárlim..." OMG!!! Nikdy jsem neříkala, že jsem normální - ale alespoň se o to ve společnosti snažím.

Následovala výtvarka, kde jsem neměla samozřejmě vymyšlené vánoční přáníčko, neměla lepidlo a nudila se. Tak jsem se zabývala svými žraloky na pantoflích. Káťa (tak směšnou verzi volím uvědoměle) mě vytáčela. Pohádala jsem se s ní.

V němčině jsme psali test... Co rozdal papíry, zděsila jsem se, že to budou slovíčka/časování. Nakonec to byl slovosled ve větách, dopadlo to myslim celkem dobře vzhledem k tomu, že jsem se na to ještě ani nepodívala.

Následně matika... V pátek jsem musela být nejspíš hodně mimo - očividně mi uniklo, že jsme měli celkem dlouhý úkol + informace o úterní písemce.

Ach ano, nastává zlatá rána dne - mé žraloci na pantoflích se mne dnes pokusily sežrat (trocha přehánění neuškodí). V životě - opakuji - v životě se mi nestalo, abych zakopla o žraloky na pantofli. Dnes byl ten super den s velkým D. Přímo, když jsem procházela vedle něj v tý úzký uličce u těláku. Hahahahahahahaha

Zprávy o mém zdraví? Nic se nehnulo k lepšímu. Dnes jsem se ve výtvarce dostala do takové vnitřní agonie, že jsem náhle přemrkla a oranžovou viděla tmavě modře. Také se mi motá hlava a ztrácím veškerou orientaci, když jdu v tahu déle jak dvacet minut.

Dnes jsem potkala také pár "ernstů". Ach, ten kabát se mi už dostatečně nelíbí na to, abych ho mohla nosit v takto intenzivně okupovaném městě... Zimo, táhni ještě...

Šla jsem po škole do knihovny s prvotřídním nápadem zapůjčit si toho Wilda... Nemají tam od něj víc jak dvě knihy. Do autobusu jsem nastoupila, zadala studentskou -- a odešla po namáhavém prohrabání celé tašky s výmluvou "promiňte, asi nemám peníze" - jak socka.

Vzpomínám si... Možná bych zde měla pro budoucnost (dopřejme si výbuch smíchu -- tedy až za chvíli..) poznamenat, že se mi doneslo, že - ach, mluvíme stále o onom adaptačním adeptu - adept.. rudnu až za ušima - prý je strašný vlk samotář (ano, přesně tohle!) ach! a já mu ještě věnovala minulý týden takový pohled... ale je to pravda, je to pravda, ovšem, už je to moc daleko, ta doba - nechme to plynout, nejsem dorian gray - není dorian gray - ach, samotář.

--

Poprvé v životě snad cítím vinu. Vím, že mám v sobě kusy chladnokrevnosti, které nejdou přejít - nejde se jim vyhnout, vůle nikdy silnější nebude. Nebudu nikdy silnější než ta zlá, cholerická vlastnost, že neumím člověka utišit - že ho neumím přivítat zpátky, usmířit si ho slovy, dát mu najevo, jak mi na něm záleží, dát člověku dobré důvody, proč se usmířit. Uvnitř ho zpátky lákám, brečím, těším ho, promlouvám k němu, jsem oslepena něhou, ale zvenčí vypadám jako tvrdý, zlý a chladný kámen, který druhého zanechá v nejhorším. Mrzí mne to, mrzí mne to více než kterákoli jiná vlastnost, která není ve společnosti zrovna také žádoucí. Ale na více se nezmohu. Pokud se jednou omluvím, převalí se ve mne tak ohromný balvan, že vím, že budu muset opět nabírat síly nějaký čas, než to dokážu udělat znovu. Není tu šance - a přesto se to zdá tak lehké!

To je jedno, je to pryč. Vracela jsem se domů zarmoucena, poslední slova padla. "Jdu pryč a už se nikdy nevrátím."

Je mi to tak líto, tolik mne to tíží! Navenek vypadám nyní v klidu, mohla bych se ustrojit a vyjít ven - dokonce vypadám i vevnitř v klidu, ale cosi semi tam kmitá v té nejhlubší sféře. Není možné, že by to nakonec jen byla pravda? ...

Ne! Ne! To není možné. Už se to stalo tolikrát. Dnes se ale zvláštně bojím, že dnes by mohl být den, kdy by se ona slova naplnila, a já stále doufám, že se zase vrátí, za hodinu, za dvě, s přibývajícím časem budu více a více šílet. Musí se vrátit, musí. Přece... už jenom kvůli mě... I přes to, že pokaždé odejdu s chladnou tváří, naštvaným výrazem dělej si co chceš, prosím. Prosím, vrať se, a nenech zešílet svůj mozek. Umím si totiž stejně tak dobře vybavit tu tvář, která by teď chodila po lese s ledovým chladem vepsaným v zamyšlení, a stejně tak dobře tvář, která je strhána pláčem, bezmocí a tím nejhorším - odhodláním. Prosím, nechť se ze mne setřese tato nejhorší vize a já uslyším to zaklepání na dveře!

Nemůže se to stát. Nestane. Za nějakou dobu se vrátím k počítači, vzpomenu si na článek, přejdu to s nepříjemným pocitem a zapomenu na to. Tedy, modlím se za to.

Ohledně Ernsta. Přišla jsem na novou věc, jak by to mohlo být psáno. Děj Sylvii by mohl být prokládán myšlenkami Ernsta v minulosti. Začalo by to tím, jak je člověk. Kateřinou nejlépe. Snad ta scéna s hudbou The Fountain. Potom dlouhé o Sylvii a zase, tentokrát už to, jak jí pošlou rodiče do koncentráku a ona se u něj bude schovávat. Opět Sylvia. Další část by mohla být o tom, jak se o nich dozvěděl ten chlap a našel je, jak jí prostřelil lebku. Další pokračování Sylvie, pak by to rovnou navazovalo na to s Lux Aeterna - na ulici v dešti. A tak dál a tak dál. Akorát nevím, jakou formou - myšlenky? To, co jsem tu teď psala, by se spíše hodilo na pozorování z er formy. Možná by myšlenky mohly začít právě od této chvíle, spíše takové vzpomínání, čas vzpomínání by nemusel být přesně určen. Aby se tam nemotala Sylvia, protože by to prozrazovalo jeho vnímání její osoby. Anebo by všechny tyto minulé věci z WWII mohly být celý začátek knihy, kde by to skončilo právě onou ulicí a vrátilo se do přítomnosti k mladé dívce, Sylvii. Anebo třetí možnost - všechno začínat Sylviou, a pak až jej uvidí, se setkávat průběžně s touto jeho historií... Ach, co vybrat. Ach. Nejtrapnější citoslovce...

Myslím, že od Vánoc začnu pracovat na novým blogu. Ne blogspotu, blogu. Přemístím se. Na blogspotu je to už k nevydržení. Zakládala jsem ho plna touhy, že mi budou umět psát i blogeři jiných národností a tak. Ale houby. Určitě jsem udělala dobře, že jsem odešla z y-blogu. Ale teď, teď mi spadlo sebevědomí. Spadlo mi tak hořce dolů, že se cítím lidmi ovlivňována, kontrolována a nenáviděna. Bojím se napsat cokoli, co by charakterizovalo mne samotnou. Píšu tam věty, které mi nepatří, které psát nechci. Snad by bylo i lepší, kdybych je nepsala.

Přestoupím. Nebude to černobílý blog. Jen potřebuji kamarádku, tak nutně. Potřebuji s ní dělat pitominy ve škole a cítit, že je všechno ok, stejně, jak to bylo na základce. Nestarat se o okolní svět a žít v jistotě sama sebe. O ničem, co dělám, si nemyslet, že je trapný. Nezajímat se, jestli je to trapný.

--